Tragický příběh Rusalky, která se zamilovala do obyčejného lidského chlapa (na což samozřejmě nakonec doplatila), je každému znám minimálně z operní verze Antonína Dvořáka. Právě tento kus si tentokrát vzala na paškál i bratrská dvojice Petra (režie) a Matěje (výprava) Formanů.
Použití starého mýtického tématu, který má u nás dlouholetou, takřka nedotknutelnou tradici, bylo určitou sázkou do loterie. Avšak bratři Formanové se i této látky zhostili zcela po svém. Dokázali tragický příběh odlehčit přidáním komických rysů, aniž by se přitom odvrátili od původního žánru pohádky.
Začátek představení přivádí diváky na venkovní alžbětínskou scénu a celé první dějství (stejně jako poslední třetí) se odehrává pod širým nebem, a to za každého počasí, jak upozorňuje předem program divadla. Čtvercové prostranství obklopené jedinečnými kulisami stromů s živými větvemi a vysokými budovami s balkony se ještě před zahájením inscenace stává hledištěm pro diváky. V jejich středu dokuřuje poslední cigaretu skupinka hajných, na kraji balkonu v prvním patře se usazuje šestičlenný orchestr pod vedením Marka Ivanoviče. Ten se postaral i o hudební úpravu díla, které je značně zkráceno, přesto však nechybějí nejznámější melodie (Hou hou hou, Květiny bílé po cestě, Měsíčku na nebi…). Nebe nad námi věští blížící se noc a v tom zaznívají první tóny klasické Rusalky. Hajní típají cigára a prorážejí si lidmi cestu k uměle vytvořeným stromům, po nichž jako po žebřících vylézají vzhůru na přilehlé balkonní prostory. Jak se později ukazuje, právě takto vytvořená scéna se stává jedním ze způsobů, jenž slučuje prostor mezi herci a diváky.
V tuto chvíli nás poprvé napadá, že herci lezoucí do několikametrové výše a přelézající zábradlí, jsou zřejmě sebevrazi. Nicméně to už na první balkon přicupitává hejno rusalek. Jejich choreografie, sestávající z trhavých pohybů, uhrančivých pohledů a především z házení dlouhých rozcuchaných vlasů, se nezdá býti náročná, o to více však působí opravdověji pro postavy divokých lesních žen.
Sbory fungují poměrně dobře, problém však nastává ve chvíli, kdy se od sester odděluje Rusalka (Anežka Kubátová) a začíná zpívat sólově. Slabým hlasem rozmlouvá s tatíčkem hastrmanem (jehož režisér umístil na nejvyšší balkon, nutno vyzdvihnout kostýmní řešení u této postavy stejně jako u čarodějnice), v některých chvílích jí slabiky ze slabého hrdla ani nevyjdou, a tak je překvapením, když se jí podaří oním kuňkáním přivolat čarodějnici. Ivana Hloužková zřejmě netrpí závratěmi, protože její magická postava je umístěna na střechu nejvyšší budovy, kde nad plameny ohňů v rudém hávu zbavuje Rusalku hlasu a činí z ní němého člověka. Po jejím výjimečném výkonu jak hereckém, tak pěveckém laťka opět klesá s prvním výstupem prince (Jiří Hajdyla). Jeho zdařilé herectví bohužel nestačí na to, aby zcela zachránilo jeho výstupy pevěcké. Zmatek mezi diváky a zřejmě i v herci zavládne v momentu, kdy se jeho postava snaží dostat z balkonu na žebřík a následně na zem milovanou Rusalku. Ta se křečovitě drží zábradlí, ne a ne se pustit, hudba běží, princ, stojící zády k dirigentovi, se ztrácí ve svém partu, bezmocné krčí rameny a divákům nezbývá než se smát.
Formani však v žádném případě nikdy nelákali na operu. Jinak by si ani nemohli dovolit použití nahrávek klasické Rusalky v některých náročných místech (například v Měsíčku na nebi). Jejich dílo je od počátku projektem komickým, v němž nejde o perfektní zvládnutí árií, ale spíše o situační komiku, lehkou improvizaci, výtvarné a scénické posuny. Například pro druhé dějství je publikum nahnáno do velkého sálu, v němž probíhají přípravy na ples a následně ples samotný. Nejvýraznější postavou této části je pak Cizí kněžna (Eva Vrbková/Andrea Buršová), která svým čistým (a narozdíl od Rusalky i opravdu znějícím) sopránem podtrhává svou krásu a sex-appeal. Dokonale zvládnutou komickou scénou je pak výstup kuchtíka a jeho strýčka (Robert Mikluš a Michal Dalecký), kteří se prodírají po kotníky ve vodě hledajíce čarodějnici. Do vody jsou uhrančivými divoženkami nahnáni nakonec i diváci, kteří se tudy dostávají opět na venkovní scénu, aby zde zhlédli tragický závěr. Kající se princ umírá, stejně jako jiní před ním, pod vodní hladinou jezera, do něhož vidíme skrze prosklenou stěnu (opět palec nahoru pro výtvarníka a reřiséra!).
Maximální využití prostorů divadla dává divákovi pocit, že i on je součástí příběhu. Nikdy neví, jestli za jeho zády právě neproběhne Rusalka a neštípne ho do zadnice nebo jestli se neotočí a těsně za sebou nespatří pohled mrazivě nepřítomných očí nějaké divoženky. Právě v tom je síla Ubohé Rusalky bledé. Pokud chcete jít na Dvořákovu operu, vyberte si raději klasickou verzi například v Národním divadle. Ale pokud oceníte spíše nové ztvárnění, zajímavé režisérské pojetí, nepřehrávané herectví, fantasticky promyšlené scény a kostýmy a budete ochotni prominout některým hercům jejich hlasové (ne)možnosti, pak jsou bratři Formanové jistě dobrá volba.
Hodnocení 7/10
Ubohá Rusalka bledá
Divadlo Husa na provázku
režie: Petr Forman
hudba: Antnonín Dvořák
úprava: Marek Ivanovič
libreto: Jaroslav Kvapil
výprava: Matěj Forman
premiéra: 30. března 2009