Redakční blog – Češka mezi Asiaty III.

Tereza Vondráková – Hong Kong: Lidé a doprava

Co se týče dříve zmíněných roušek – opravdu je na lidech občas můžete vidět. Většinou je to ve veřejných prostorách, třeba v metru (kde se mimo jiné také klimatizuje o sto šest). Co jsme tak byli schopní zjistit od našich spolužáků, jedná se většinou o lidi, kteří jsou právě jen mírně nachlazení a nechtějí nakazit ostatní spoluobčany. Čili my, kteří si roušku nebereme, jsme vlastně hrozně bezohlední.

Rouškami to však s ochotou a milým chováním u Hongkongčanů končí. Neříkám, že vám ochotně neporadí, když se na něco zeptáte, a že se neusmějí. To bych jim křivdila. Ale to už je asi opravdu konec. Ačkoli jsou většinou o hlavu menší jak většina cizinců, s vervou do vás na ulici vrazí, aniž by se omluvili, nepustí nikoho sednout v metru, ať už je to devadesátiletá babička či matka s novorozencem. Do nich si taky klidně ještě strčí, jen aby volné místo ve vagonu zabrali jako první. Vzhledem ke svojí výšce vám neustále deštníkem šťouchají do oka (a to bohužel nejen když prší, ale i když svítí slunce – nosí totiž deštník jako slunečník, opálení tu není v módě). Po ulicích se pohybují hrozně neorganizovaně, pomalu a v hloučcích, takže je nemožné je předejít, i přesto, že kantonsky voláte „s dovolením!“. Co se týče pověstného asijského chrchlání a srkání – nelze říct, že byste ho mohli slyšet všude. Ale občas se k vám v restauraci či na ulici nějaký takový libý zvuk donese. A to pak stojí za to.
Hodně překvapení mi přineslo především pozorování konverzací mezi místními studenty, ale i lidmi na ulici. Nevím, zda je to zůsobeno jazykem nebo povahou, ale Číňani jsou poměrně hluční. Kolikrát člověka až zaskočí, jak například malé roztomilé dívky dokáží mluvit nahlas. Ale nejen ty. Pokud jedete autobusem a někdo v něm telefonuje, buďte si jistí, že uslyšíte každé jeho slovo, jako kdyby k vám promlouval s megafonem. Osobně pak tuto čínskou vlastnost pociťuji hlavně večer na kolejích. Ačkoli já ani mí přátelé nechodíme spát brzy, ocenili bychom, kdyby ostatní místní studenti dodržovali hodinu večerního klidu (po 23.hodině). Většinou se totiž kolem půlnoci nese chodbou křik a jekot, že se až kolikrát lekneme, zda se něco vážného něděje. Zatím tomu tak nikdy nebylo, to si jen studentky normálně povídaly na chodbě. A tak i když jsem tu už déle než měsíc, je mi stále záhadou, jak tak malá a na první pohled velmi tichá stvoření dokážou člověka téměř ohlušit.

Doprava

Ačkoli samotní občané chodí naprosto chaoticky, místní doprava funguje perfektně. V jako každé jiné z bývalých britských kolonií se zde jezdí vlevo, ale na většině přechodů je výstražně napsáno „look right“. Přednost tu však chodci rozhodně nemají. Pokud chcete přejít ulici mimo semafory, nezbývá vám než čekat a čekat.

Kromě chození pěšky však ale máte ještě spousta možností, jak se po městě pohybovat. Tak za prvé je tu metro, neboli MTR. Všude jsou přehledné náčrtky a mapky, ani jednou jsme se tu neztratili. Jména stanic jsou hlášena jak kantonsky (či mandarínsky, to jsme nerozluštili), tak anglicky. Služby MTR můžete využívat od cca 6. hodiny ranní do půlnoci. Doveze vás prakticky všude, i do sousedního města Shenzhen (již v Číně). Vagony jsou čisté a hezké, čili jediným vroubkem je neustále šíleně mrazící klimatizace.
Pokud se chcete dostat někam, kam MTR nejezdí, máte několik možností. Buď jedete městskými autobusy. I ty jsou poměrně spolehlivé. Jako pozůstatek britského impéria tu zbyly double-deckery, čili pokud se chcete kochat výhledem po městě, máte jedinečnou možnost. Další možností jsou minibusy, červené nebo zelené barvy. Některé z nich jezdí i v  noci. Rozdíl mezi barvami jsme zatím moc nepochopili, každopádně vám většinou zastaví skoro všude, kde si řeknete.

Na Hong Kong Island (turistické a obchodní centrum celého města) jezdí jedna linka tramvaje s dvoupodlažními vozy. Většinou ji používají pouze turisté, kteří si z nich prohlíží nejnovější mrakodrapy.
Pokud se chcete nechat dovézt na jedno konkrétní místo, pak doporučuji využít služeb taxíků. Opět jich existuje několik typů odlišených barvami. Modré jezdí jenom na ostrově, kde je letiště, ale nesmějí nikam jinam. Červené, těmi jezdíme nejčastěji, se mohou pohybovat prakticky všude. Pak je tu ještě taxík zelený a ten smí jezdit pouze v oblasti New Territories.
A jak to celé zaplatíte? Nejjednodušší je zakoupit si kouzelnou Octopus Card. Dostanete čipovou kartu, na kterou si můžete nabít libovolný počet peněz. Při vstupu do dopravního prostředku (kromě taxíku a minibusu) pak kartu přiložíte na čtečku a ona vám strhne příslušný obnos (ten se liší podle toho kam a čím jedete). Octopus Card je tedy taková hodně vylepšená „karta Pražana“. Můžete ji totiž použít i na nákupy ve většině obchodů s potravinami, novinami, drogerií. V momentě, kdy zažádáte o studentskou Octopus, není žádný problém – nikdo neřeší, že jste tu jen na čtyři měsíce a že ani nejste místní. Hned vám vystaví dočasnou kartičku, na kterou můžete za méně než polovinu původní ceny jezdit vesele do té doby, než vám vystaví kartu dlouhodobou. Ta se liší v  podstatě jen tím, že je na ní vaše fotografie. Jak jsem uvedla hned na začátku minulého příspěvku, má se Praha od Hong Kongu ještě co učit.

Pokračování o studentském životě v Hong Kongu a dalších asijských zážitcích příště :) !

Tereza Vondráková