Vondruška v podání Evy Josefíkové

Historická detektivka je žánr, který si v poslední době získal snad jako žádný jiný trvalý zájem českých čtenářů. A tak zatímco se literární teoretici přou, zda je historická detektivka subžánrem románu detektivního, nebo historického, čtenáři na to nedbají a čtou a čtou nové příběhy, v nichž se mohou toulat ulicemi starověkého Říma, krajinou středověké Anglie či pitoreskním japonským tržištěm v období dynastie Tchang.

I když se za první historickou detektivku často považuje kniha Agathy Christie Nakonec přijde smrt vydaná v roce 1944, u nás již v roce 1941 vyšel detektivní příběh Zločin na Zlenicích hradě L.P. 1318 Radovana Šimáčka (nedávno natočený jako audiokniha péčí Radioservisu), odehrávající se za vlády Jana Lucemburského. V české literatuře šlo však na dlouhou dobu o dílo osamocené, a tak zájem o historickou detektivku byl později povzbuzován překlady z literatury zahraniční. Zvláštní místo má mezi nimi bezpochyby román Umberta Eca Jméno růže; bestseller, přitom však mnohovrstevnaté dílo, které se dá číst jako detektivka, historický román, či dokonce svého druhu sémantická studie podle zálib a nároků čtenáře.

 ukázka zde

U nás v poslední době opanoval žánr historické detektivky Vlastimil Vondruška. Vystudovaný historik svou první knihu vydal ještě vlastním nákladem, ale o nemnoho let později se náklady jeho děl šplhají na desetitisíce. Vondruška vyplnil příslovečnou „díru na trhu“ a nabídl čtenáři detektivní příběhy z české historie, odehrávající se v kulisách, jež každý alespoň trochu zná z hodin dějepisu.

Bratrstvo křišťálu je první ze série, v níž úlohu detektivů sehrávají tři přátelé ve věku teenagerů. Děj se odehrává v rudolfinské Praze, kam se svým otcem alchymistou přijíždí dívka Fiorella. Při pátrání po uloupeném městském stříbře se s novými přáteli Lukášem a Martinem pohybuje po místech dobře známých i z dnešního historického centra Prahy. Jen ulice Caletná pojmenovaná po caletnících pekoucích placky calty se průběhem věků pozměnila na Celetnou.

Eva Josefíková se narodila v roce 1990 v Uherském Hradišti, ale na tradiční Letní filmovou školu se už pár let nedostala. Je totiž jednou z nejžádanějších hereček mladé generace a času nazbyt opravdu nemá. Hvězdička filmů Fair Play, Vejška a seriálů Kosmo, Semestr nebo Modrý kód si přesto na přelomu roku dovolila zmizet na tři měsíce z civilizace. Momentálně je kvůli tomu bez angažmá, ale hojně obsazována je pořád.
A co říkáte na prohlášení francouzské herečky Catherine Deneuve, která MeToo označila za puritánství a hájila právo mužů dotírat jako nezbytnou součást sexuální svobody?

Já bych hájila právo žen na vkusné dotírání mužů. Jde přece o nějakou sociální empatii a emoční inteligenci. Nevím, jestli jste měli na škole sexuální výchovu, my se tomu vždycky nějak záhadně vyhnuli. Ale měli jsme aspoň taneční s tou kouzelnou formulkou: „Smím prosit?“. Mužům by měly být už v dospívání vštípeny nějaké hranice, ne že je bude určovat paragraf. Jestli je dotírání přirozené právo muže, tak přece ten muž musí taky vycítit, kdy přesahuje určitou mez.

Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou

zdroj textu a obrázku: TZ Radioservis

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.