Divočina jménem Bandaband

Pro neznalé ostravské hudební scény si nejdříve toto uskupení trochu blíže představme. Bandaband je skupinou zatím spíše regionálního významu, i když občas je možné se s nimi setkat i na pódiích ve vzdálenějších krajích České republiky, jak tomu téměř mohlo být i před pár dny, pokud by jim cestou na pražský festival United Islands neshořelo na D1 turbo a málem i celá dodávka. Budeme-li chtít jejich styl hudby nějak charakterizovat, pak snad jako jakýsi zvláštní mišmaš blues, rocku, folku, jazzu a zvláště v posledních pár letech též latiny, funku. Skupina datuje svůj vznik do roku 1998, přičemž její jádro od tohoto zrodu až do dneška vytváří už od pohledu dvě velice svérázné osoby – zpěvák a kytarista Martin Rek a houslista Vladislav Georgiev. Další obsazení skupiny již tak stálé není – rytmickou doprovodnou složku zastává v současné době Pavel Švec na bicích, Adam Rek na perkusích a Karel Pech na baskytaře. Na saxofon hraje Tomáš Zetek a za pianem nalezneme Jana Kavku. Kapela vydala prozatím dvě alba, v roce 1998 „The Best Of“ a v roce 2011 „Zážitkomat“.

Nyní však k samotnému koncertu. S heslem „Chystáme se na Parník!“ dávala kapela svým fanouškům o této akci vědět již několik dní předem, přičemž si pro ně na tento večer připravila celou řadu specialit. „Nové songy, dechová sekce i komorní písničky jenom s klavírem,“ hlásila skupina ve své videopozvánce. Ano, výše vyjmenované obsazení kapely by pro tento koncert zdaleka nebylo kompletní, aneb tato již tak mnohočlenná formace si pro tento večer obstarala navíc další tříčlennou posilu – dechovou sekci sestávající z Jana Štěpánka na trumpetu, Štěpána Flagara na saxofon a Jiřího Siudy na tubu. Ač se kapela s propagací a ozvláštněním programu skutečně snažila, neměl tento fakt kupodivu nijak valný vliv na přilákání většího počtu fanoušků. Kapacita Parníku nebyla ani zdaleka využita. I pokud bychom mluvili odhadem o pouhé třetinové zaplněnosti kapacity, naše počty by byly nejspíše stále mírně nadnesené. Naštěstí má Klub Parník k dispozici aspoň velký počet stolů, takže opticky situace nevypadala tak tristně. Je však nutno říci, že tento fakt pro výsledný dojem z koncertu nakonec stejně žádný význam neměl, neboť muzikanti se této velice komorní atmosféry nijak nezalekli a vytvořili během večera takovou atmosféru, že na konci koncertu bylo z publika možné cítit vibrace, jako by byl sál vyprodaný do posledního místa. Nejvýstižněji to snad vyjádřil jeden posluchač ve svém komentáři na facebook stránce kapely: „Bylo to fakt epický, kluci!!“. Zkrátka se zdá, že kapela kupodivu opravdu vůbec nekecá, když o sobě na svých stránkách sebevědomě prohlašuje, že „každý koncert obrátí v jedinečnou událost, ze které posluchači odcházejí plni zážitků.“ V čem však spočívá toto její kouzlo?

Hned první píseň, počeštěná coververze bluesové klasiky „Hoochie Coochie Man“ Muddyho Waterse, umožnila odhalit nesmírnou sílu kapely. Zcela jasně se zde odhalují její bluesové kořeny. Nečekejme žádnou virtuozitu o tisíci akordech, nýbrž pouhé tři a k tomu rázný rytmus. A to jim jde naprosto skvěle – rytmická část skupiny funguje bezchybně. Ať už hrají blues, či se přesunou k rytmům latinskoamerické hudby, bicí, baskytara, perkuse, doprovodné party kytary či piana – to vše neustále vytváří základ, který zkrátka nenechá v klidu nikoho. Především však na tomto pevném základu mohou stavět výborní sólisté – Martin Rek, Jan Kavka, Tomáš Zetek, Vladislav Georgiev a posila dechové sekce. Každého z nich můžeme směle označit za vynikajícího muzikanta. Kapela nemá žádné slabší místo. Jejich hra je energická, avšak zároveň procítěná; nesetrvávající v žádné nudné pentatonice, nýbrž melodicky zajímavá; veselá, ale svým způsobem i mírně melancholická. Ano, silní jednotlivci ještě nutně neznamená silný celek. To však rozhodně není problémem Bandabandu. Každý dostává během koncertu na ukázku svého umění řádný prostor, a přesto jsou všechna sóla dlouhá přesně akorát, nikdo neinklinuje k muzikantskému předvádění se, všichni hrají ukázněně ve prospěch celistvosti zvuku celé kapely, nikoli svého ega.

Avšak jeden muzikant zde přesto vyčnívá – houslista Vladislav Georgiev. Tento vzrůstem nejmenší, avšak díky svým pohybovým kreacím na pódiu nejviditelnější, člen kapely je zkrátka rozený showman. Aby také ne, když svým hlavním zaměstnáním je to herec. Již jenom netradiční upevnění houslí na popruhu kolem krku dává tušit, že tento chlapík asi nebude zacházet s houslemi jako každý normální muzikant. Těžko říci, jestli se jedná o nějaké specifikum vzrůstem malých muzikantů, avšak jestliže u kytaristy slavné skupiny AC/DC, Anguse Younga, můžeme při pozorování jeho tanečních kreací nabýt podezření na jistou formu hyperaktivity, pak u tohoto houslisty je tato deviace zcela nepopiratelná. Georgiev během hry pobíhá po celém pódiu, že je mi osobně strašně velkou záhadou, že se mu smyčcem ještě dosud nepodařilo vypíchnout nějakému spoluhráči oko, zaklání se až do pro páteř téměř nepřirozených pozic, aby v další sekundě naopak šel do takového předklonu, že začínám mít strach o hlavici jeho houslí, aby ji neurazil o zem. K dokonalosti show chybí snad jen zapálení houslí po Hendrixově způsobu.

Těžištěm kapely je jistě hudba, avšak podívejme se aspoň krátce na zpěv. Tuto část má na starosti především frontman kapely Martin Rek. Hodnotit zpěv nemá valného významu, neboť v Rekově podání se spíše jedná o písničkářství. Co se týče textů, tak zde Rek setrvává plně u svých bluesových kořenů. Rozhodně tedy v textech nečekejme žádné vznešené lyrické opisy, nýbrž spíše zemitost a přímočarou explicitnost, jak je tomu například v písni „Po tobě jede“ („Ta slečna, co sedí u vedlejšího stolu / a popíjí rumem říznutou colu / a oči má jak mandle s medem/ ta po tobě jede… Neseď tu hochu jak shnilý pařez / koukni na tu žábu, vždyť je to nářez /to tělo jen hoří, zvlášť v oblasti stehen / a po tobě jede…“)

Marek Šurkala

FOTOGRAFICKÉ REPORTÁŽE: Petra Göbelová – Normální žena? // Please The Trees – koncert jako šamanský rituál // BANDABAND: Jediný, co mě vždy postaví na nohy, je tahleta banda // ZVA 12-28 band: „Naštartujme tuto bluesovú mašinu!“ // Roman Pokorný & Blues Box Heroes: Tady žádné „Čo ti jebe“ nebude! // Takhle to dopadá, když se přespříliš cvičí na hudební nástroj – Norbi Kovács a spol. // Divočina jménem Bandaband // Yeah… it’s gotta HEMI!!! // Akhtung! Akhtung! Mamalör! Yidish muzik! // „Sice trošku postarší chlapíci, ale stále jim to dobře hraje“ // Páteční zhulácké blues se ZVA 12-28 band //