Všímám si hlavně kritiky, která je na úrovni, říká mladý videomaker Karel Jech

LaCultura si pro rok 2011 připravila nový projekt, v jehož rámci se Vám pokusíme představit zajímavé osobnosti kulturního světa, které se na svou dlouhou cestu teprve vydaly. Společnými silami, tedy nás v redakci a vás čtenářů, se tak pokusíme podpořit jejich růst a mediální věhlas. Znáte ve svém okolí někoho, kdo by si podobnou propagaci zasloužil, případně sami máte tyto ambice, neváhejte nás kontaktovat! Možná, že se jedná o drobný krůček, ale za pokus to rozhodně stojí. Jako první přichází sedmnáctiletý Karel Jech, začínající choreograf, tanečník a videomaker, který nám prozradil vše o svých počátcích, současnosti i budoucích přáních.

Tvá videa jsou plná grafických hrátek a uměleckých vyjádření. Učil ses vše sám nebo ti pomohla nějaká škola či kurz?

Absolutně všechno jsem se učil sám. Ať už jde o tancování, upravování fotek, tak i úpravu videí.  Úpravě se věnuju kratší dobu, než samotnému tancování. Začátky byly opravdu hodně primitivní, střihy v programech typu Movie Maker mluvily za vše. Postupně jsem objevoval novější a lepší programy. Snažím se každým novým videem přinést něco nového i do střihu a editace. Inspiraci čerpám z nových hudebních klipů a mám i pár oblíbených režisérů, jejichž práce mě vždycky nadchne a přinese mi hodně nápadů. Například RayKay (klipy pro Lady GaGa), anebo Melina Matsoukas (Rihanna, Ciara a další). Každý z nich je něčím specifický ve svých videích. Já se snažím vždy něco od nich načerpat, a když to pak vkládám do mojí práce, chci tomu dát vlastní styl, aby to nebylo pouhé kopírování. Samotné stříhání je hodně o zkoušení a hraní si. Mně to trvalo dva roky, než jsem se dostal do fáze, kdy jsem s videi spokojený. Ale samozřejmě je pořád co zlepšovat a vždy bude.

Nemáš problém s variabilitou prostředí? Není obtížné nacházet nové a originální lokace pro tvá videa?

Přiznám se, že je to pro mě velký problém. V místě, kde žiju, opravdu nejsou moc variabilní prostředí k točení a navíc nejsem typ, co vezme kameru a jde točit do ulic města mezi lidi. Takže to řeším tak, že sice točím videa na stále se opakujících místech, ale snažím se jim dát jinou atmosféru právě těmi úpravami. Ale samozřejmě, kdyby byla větší rozmanitost lokací, úroveň videí by se zvýšila.

Karel Jech se narodil 30. 6. 1993 v Příbrami, poslední dva roky však žije v malé vesnici poblíž Písku. Navštěvuje druhý ročník střední výtvarné školy. K tancování a posléze tvorbě videí se dostal díky sledování hudebních videoklipů na stanici MTV. První pokusy Karel popisuje jako příšerné, ale postupně se začal zlepšovat a díky tomu, že se z toho stala vášeň, se tomu plně věnuje. Své umění zatím předvádí na kameru a videa dává na internet. Za jeden ze svých dosavadních úspěchů považuje výhru v soutěži pořádané zpěvákem a tanečníkem Benem Cristovao.

Novinky z Karlovy tvorby najdete na dancerboy.blog.cz

Ví o tvé činnosti rodina? Co na to říkají?

Ví o tom celá rodina, ale ne všichni mě podporují. To je ale jen důkaz toho, že ne vždy to v rodině funguje. Sice mě to dřív bolelo, protože každý člověk si přeje mít nějaké lidi, co ho budou podporovat a rodina je takový základ a jestli tam je někdo, kdo vám tu podporu nedává, je to špatné. Člověk to tak ale musí vzít. Takže si vážím toho, co mám a to je podpora hlavně od rodičů. Oni to sice spíš berou jako nějaký můj veliký koníček, nevnímají tolik skutečnost, že bych se jednou chtěl proslavit a živit se tím, ale vím, že kdybych potřeboval podržet, u nich tu podporu mám a jsou pro mě všechno. Jsou na prvním místě. Jsem hrozně rád, že mi dovolili jít na střední výtvarnou školu, protože vím, že někteří moji přátelé to tak nemají. Rodiče mě nikdy nikam netlačili, nikdy mi nic nerozmlouvali a dávali mi volnost a za to jsem jim neskutečně vděčný. Tímhle jim chci obrovsky poděkovat, za všechno!

Uvažoval jsi někdy o tom, že bys chodil do tanečního kurzu? Myslíš si, že máš v tanci co zlepšovat?

Rozhodl jsem se, že budu chodit, protože můj tanec není dobrý. Je tam toho hrozně moc co zlepšovat. A je dost těžké se zlepšovat sám doma, když člověk nemá žádné základy tanečního stylu, zkušenosti s kurzy apod. Dřív jsem to řešil tak, že jsem se učil choreografie z youtube, ale před asi pěti měsíci jsem si řekl, že musím začít dělat vlastní choreografie. Ale zase vím, že to v sobě mám, hudbu cítím, v hlavě se mi rojí miliony nápadů, jak bych tohle a tamto mohl zatancovat. Jde jen o to, naučit se to převést do té vizuální podoby. Tak jsem se rozhodl, že se po střední natrvalo odstěhuju do Prahy a tam začnu chodit na kurzy. Už vím i ke komu. Takže zatím budu pracovat na tancování sám, bez kurzů, ty přijdou časem. Ale přiznám se, že jedním z důvodů, proč doposud nikam nechodím, je hlavně moje lenost. Neustále se vymlouvám, že nemám čas, nechce se mi nikam dojíždět apod. Možná působím sebevědomě, ale dost se stydím.

Sám si vymýšlíš choreografie a myšlenky svých videí. Prozradíš nám, kde bereš inspiraci? Máš nějaký vzor nebo tajný recept?

Určitě musím zmínit Lady GaGa. Je mi jasné, že hodně lidí jí nemůže skousnout, ale v tom to je. V tom jí obdivuju. Zná ji každý a cokoliv udělá, něco znamená a má to nějakou myšlenku. Například ten její obleček z masa. Kdo by ho neznal?! Ale  i její písničky samotné. Text je pro mě hodně důležitá věc, už jen z něj beru inspiraci. Nebo taky životní situace, ve které zrovna jsem, lidé kolem mě. To všechno mi dává inspiraci. Vždy se snažím vymyslet něco nového. Aby to lidi bavilo a mělo to nějakou myšlenku. Chci, aby si v mém klipu každý našel to svoje.

Jak se vyrovnáváš s komentáři k tvým videím? Anonymita internetu podporuje někdy opravdu kruté slovní útoky. Setkal ses s něčím takovým?

Setkával jsem se s tím, setkávám a setkávat budu. Ze začátku to bylo hrozně těžké. Kluk z vesnice si nahrál, jak blbne, dal to na net, protože ho to baví a pak se najednou ukázalo, jací lidé dokážou být. Já tohle neznal. Říkal jsem si: „Sakra, vždyť nedělám nic špatnýho, proč je v nich tolik nenávisti?“ A jednou jsem s tancováním i sekl. Pak se ale projevilo to, co je ve mně. Miluju to a už bych se toho nevzdal. Musím si říkat, co dělají ti lidé, co tak rádi nadávají? To přece dokáže naprosto každý, sedět za počítačem, cvakat do kláves a shodit jiného člověka. Párkrát se jim to povedlo, ale teď už ne. Jsem vůči tomuhle odolný a je to tak potřeba, protože nadávky budou vždy. Ale samozřejmě mě to mrzí, když se snažím udělat něco, z čeho nebudu mít radost jen já, ale třeba i ostatní. A pak se najdou lidi, kterým se to sice nelíbí, ale místo, aby překlikli jinam, najdou si ten čas, aby se do mě naváželi. Říkám si, co ti lidé, kteří tak rádi kritizují, umí? Čemu se věnují? Jejich záliba je nejspíš jen dělat ramena přes internet. Nad tohle se člověk musí povznést a přehlížet to. A tak je to i se závistí, která je podle mě s tímhle hodně spojená. Všímám si hlavně kritiky, která je na úrovni a něco mi dá. Někdy bych těm lidem, co tak rádi nadávají a kritizují, přál, aby si vzali kameru, šli si před ní stoupnout a něco předvedli. Já svá videa nikomu nenutím, ať oni nenutí mně svoje bezduché nadávky a urážky.

Máš nějaký tip pro lidi, kteří mají pro něco vášeň nebo talent, ale zatím se neodvážili jít za svým snem?

Můj jeden velký tip je věřit si a rozhodně do toho jít naplno. Je velký risk, jít si plnit svoje sny, ale co je dnes jednoduché? Opravdu nezáleží na tom, jaký máte sen. Nesnáším, když někdo prohlašuje, že zrovna ten jeho sen je nesplnitelný. Vždycky alespoň něco z toho snu splnit jde. Také víra v sama sebe je hodně důležitá. A přehlížet lidi, co se vám budou snažit vaše sny vzít a překonávat všechny překážky. Je to jeden velký boj, je to hodně o úsilí, o zklamání, o snažení, o útrapách, ale i o tom, že je naděje, že se zrovna tobě ten sen splní. Takže hlavu vzhůru a hurá do toho!

Plánuješ, jakým směrem by ses chtěl ubírat v budoucnu?

Teď jsem ve druhém ročníku na výtvarné škole, takže určitě chci školu dokončit s maturitou. Potom bych se rád dostal do Prahy, nejspíš někam do podnájmu, ke kamarádům apod. a tam si najít jak práci, tak se věnovat svému snu. Chtěl bych se tancování věnovat profesně – to je můj hlavní sen. Rád bych si vydělával i jako editor hudebních videoklipů. Myslím, že když budu stříhat klipy českým interpretům, dodám jejich videím něco, co u nás ještě není. Ale stejně je u mě na prvním místě být na pódiu a tancovat. Tancovat na písničky, které miluju a tancovat na své vlastní choreografie.

Popiš Karla Jecha poté, co dosáhl veškerých svých životních snů.

Karel sice dosáhl svých snů, ale pořád zůstal skromný, v jádru stydlivý kluk, co dělá jen to, co ho baví a naplňuje a čím chce dělat radost i ostatním. Ale zároveň se z něho stal sebevědomý člověk, který si nenechá kecat do svého života a nebere si nic z hlouposti lidí.

Děkuji za rozhovor a za celou redakci přejeme co nejhladší průběh cesty za snem.

S Kájou se samozřejmě neloučíme. I nadále jej budeme prostřednictvím našeho portálu podporovat a přinášet Vám jeho budoucí díla.

David Bulawa

Obyčejný, snad milý student z Ostravy s multi-rozsahem zájmů. Čeká mne studium kulturně-politické geografie a biologie na Ostravské univerzitě, které bych chtěl více usměrňovat k asijským nejen lingvistickým vědám. Miluji Japonsko, v poslední době i Koreu, Taiwan, Čínu i jiné země jihovýchodní Asie. Miluji hudbu, jak západní tak východní - nalézt v mém ipodu poslední hit Nelly Furtado nebo Kobukura není tedy výjimečný jev. Miluji filmy, jsem závislý na CSFD, a taktéž bedlivě sleduji a kritizuji západní a východní kinematografii. Miluji zvířata - a to většinou ne ta moc oblíbená. Proto mi vadí, když někdo nazve delfíny rybami nebo napíše ve slově medúza kroužkované u. Díky příležitosti přispívat na LaCultuře vás budu chtít seznámit s u nás neoprávněně opomíjenými kulturními střípky daleké Asie.