Realizátor snů, Hayao Miyazaki

Všechny výše uvedené tituly však nejsou jen pouhými animáky, jak by se o jejich označení mohl pokusit někdo, kdo do těchto snímků nikdy nepronikl. V Miyazakiho filmech se snoubí mnohem více prvků než jen výborná animace. Nalezneme zde totiž i skvělou, děj podkreslující, hudbu, napínavý a originální příběh a hlavně nespoutanou fantazii, jež nám předkládá dosud nevídané obrazy.

Druhý ze čtyř bratrů, narozen 5. ledna 1941 v tokijské čtvrti Bunkyō-ku, to je Hayao Miyazaki. Člověk, který si na poli animovaného filmu vydobyl uznání a respekt, kterému se může jen těžko někdo rovnat. Jakožto syn ředitele společnosti na výrobu leteckých součástek, byl již od mala fascinován aviatikou, kterou ostatně zakomponoval i do velké části svých filmů. Miyazakiho matka, byla na druhou stranu vášnivou čtenářkou a často pochybovala o tradičních společenských normách, což po ní zdědil i Hayao. Kvůli tuberkulóze však strávila dlouhých devět let na lůžku a velkou část této doby tak pobývala v nemocnici. Tyto dva aspekty, společně s častým cestováním, velmi ovlivnili Miyazakiho život.

Svůj první animovaný film Hakujaden (The Tale of the White Serpent), vyprávějící příběh o lásce a odloučení, viděl na střední škole a jak sám tvrdí, dojal ho natolik, že nemohl celou noc přestat plakat. Od té chvíle se začal vážně zajímat o animovanou tvorbu. Musel si ale nejprve osvojit animaci živých postav, protože do té doby kreslil jen letadla a bitevní lodě. Roku 1959 se tak Miyazaki zapsal na obor ekonomie na Univerzitě Gakushuin, kde se stal členem studentského literárního klubu, který se zabýval mimo jiné i mangou (japonský komiks, s charakteristickým designem postav a prostředí).

Do oboru animované tvorby se dostal ihned po ukončení studia, když nastoupil jako pomocný animátor ve společnosti Toei Douga. Již v roce 1965 zde dostal svou první velkou příležitost, jelikož začal spolupracovat jako vedoucí animátor na snímku Isaa Takahaty Taiyō no Ōji: Horusu no Daibōken (Horus: Prince of the Sun). Během let strávených u Toei Douga také poznal svou životní partnerku Akemi Otu, se kterou má dva syny Gora a Keisukeho.

Společně s Takahatou, přešel Miyazaki roku 1971 do společnosti A-Pro v níž začali oba pracovat například na (v Japonsku velmi populární) anime sérii, Lupin III. Roky strávené u nové firmy byly rovněž ve znamení dalekých cest a tak se tento nadaný animátor a režisér vydal za svými projekty do Švýcarska, Švédska nebo Argentiny. O několik let později přišel i první velký počin, který se zapsal do dějin animované tvorby a tím byla Kaze no Tani no Naushika (Nausicaä of the Valley of the Wind). Post-apokalyptický příběh, kladoucí důraz na ekologii, dopad lidského počínání na přírodu, anti-militaristický postoj a lásku k létání. Úspěch snímku Naušika z Větrného údolí jak by se dal název přeložit u nás, dovedl Miyazakiho a Takahatu až k založení nového animačního studia Ghibli, ve kterém působí do dnes.

Pod hlavičkou studia Ghibli, začal Hayao Miyazaki vytvářet jedno skvělé dílo za druhým. Ať už to byl Tenkū no Shiro Rapyuta (Laputa: Castle in the Sky) úžasné dobrodružství dvou sirotků a zámku létajícího v oblacích, Tonari no Totoro (My Neighbour Totoro) sledující příběh dvou dívek a spřátelených lesních duchů, o kterém se tvrdí, že se jedná o Miyazakiho nejautobiografičtější snímek, jelikož se zde objevuje téma stěhování a odloučení od maminky, anebo Majo no Takkyūbin (Kiki’s Delivery Service) o dívce, která opustila svůj domov, proto aby se stala čarodějnicí ve velkém městě.

Byť se vždy jednalo o skvělé snímky, Hayao věděl, že před sebou má něco ještě mnohem většího. V roce 1997 tak na světlo světa vyplynula doslova epická podívaná Mononoke-Hime (Princess Mononoke), která se rázem stala jedním z nejlépe hodnocených animovaných filmů všech dob. Boj mezi civilizací a přírodou zdůrazňující témata, kterými se zaobírala již Nausicaä, nadchl jak diváky tak kritiku, což zákonitě vedlo k mnoha získaným oceněním. Značně vyčerpaný režisér se po tomto nevídaném úspěchu rozhodl na chvíli zvolnit tempo a tak se na nějakou dobu se studiem Ghibli rozloučil. Ke své práci se vrátil až v roce 2000 kdy se pustil do svého dalšího projektu, kterým nebylo nic menšího než Sen to Chihiro no Kamikakushi (Spirited Away). Dva roky odpočinku zde zřejmě vzaly za své a tak se i z této Cesty do Fantazie stal „trhák“, který mimo jiné dosáhl i na Oscara za nejlepší animovaný film.

Úspěšné období završil mistr Miyazaki, jehož fanouškem se stal dokonce i slavný režisér Akira Kurosawa (Sedm samurajů, Žiji ve strachu …), snímkem Hauru no Ugoku Shiro (Howl’s Moving Castle) vyprávějícím o neočekávaných příhodách mladé dívky a mocného čaroděje a také prozatím posledním počinem Gake no Ue no Ponyo (Ponyo on the Cliff by the Sea) o rybce Ponyo, která by se ráda stala lidskou dívkou.

Všechna výše uvedená dílka a díla jsou uskutečněnou realizací jednoho velkého snu, dnes již postaršího pána, avšak s dětskou fantazií v těle, Hayaa Miyazakiho, který těmito úžasnými snímky zprostředkovává možnost nahlédnout do svých vlastních představ a snů. Svou tvorbou se doživotně zařadil mezi legendy žánru a stal se tak inspirací pro mnohé z potencionálních nástupců. Svým osobitým podáním dokáže zahnat útrapy a starosti všedních dnů. Kéž by byl v každém z nás alespoň kousek Miyazakiho nespoutané duše … možná, že by byl svět o něco lepší.

Daniel Šácha

Potulný pisálek a nadšený japanofil. A nejlépe obojí dohromady.