Ke svým fanouškům cítím zodpovědnost, říká zpěvačka Vladivojna La Chia.

Skládání hudby pro Nevinnost byla Vaše první práce pro film?

Ano, byla. Já jsem vlastně o hudbě k filmu snila už od dětství. Věřím, že když se na nějakou myšlenku a sen opravdově soustředíte, tak se vám vyplní.

Znal režisér Hřebejk Vaši hudbu předtím?

On mě znal už ze skupiny Banana, se kterou jsem vydala tři alba, pak si poslechl mé sólové album Tajemství Lotopu a oslovil mě. To album prý totiž mělo atmosféru, která Honzovi přišla hodně inspirativní právě pro jeho nový film. Chtěl hudbu, která by byla tajemná, ženská a komorní.

Přicházely první nápady už při psaní scénáře?

Scénář k Nevinnosti už byl hotový, a já si ho po pár mailech s Honzou vyzvedla v jedné vinárně. Za pár dní jsem vytvořila první motivy, které jsem Honzovi pustila, abych zjistila, jestli se blížím jeho představám. Od té doby jsem skládala vlastně nepřetržitě. Mnoho materiálu jsem vytvořila ještě před natáčením filmu, aby se s ním mohlo pracovat i ve střižně. Nejinspirativnější pro mě asi byla postava Lídy (hraje ji Aňa Geislerová), která v sobě skrývá velké tajemství, jež se překvapivě odhalí až na konci filmu.

Jak probíhá takové skládání hudby pro film? To musí být hodně odlišné od práce na albu.

Ano, protože ve filmové hudbě se musíte empaticky napojit na atmosféru příběhu a podpořit ho. Zároveň by hudba neměla vyčnívat, ale jen podtrhnout nebo podpořit různé emoce. Některé linky, například violoncella, nahrávám vokálně a moje čelistka  je pak nahraje na cello. Jinak mám své domácí studio, takže ke skládání a tvorbě používám pestrou škálu nástrojů. Od hlasu a kytary až po basu, elektroniku a programování.

Vystupovala jste se slavným trumpetistou Lacem Déczim. Jak k tomu došlo?

My jsme se poprvé setkali v Ostravě v klubu Parník, kde Laco popíjel na baru, a já se tam zatoulala. Začali jsme si povídat. Já vůbec nevěděla, kdo je. Když jsem mu řekla, že zpívám, pozval mě z hecu další den do Studénky, kde měl s kapelou koncert, abych si s nimi „zajamovala“. A já si řekla proč ne, může být sranda. Další den jsem tam přijela a zjistila, že hrají neskutečně náročný jazz. Dost mě to vyděsilo, protože jsem si neuměla představit, jak a kde do toho množství tónů a rytmů budu improvizovat. Neznala jsem totiž ani jednu píseň. Nakonec mě v předposlední písničce toho koncertu zavolali a byl z toho asi dvacetiminutový jam, kde jsem chvíli zpívala, chvíli rapovala, anebo jsem se stylizovala do atomové bomby. Ta  vybuchla pokaždé, když jsme na sebe s basistou mrkli. Bylo to šílené i úžasné a Lacovi se to tak líbilo, že mě pozval na celý zbytek turné po Česku a Slovensku. Bylo to asi ještě 10 koncertů.

A co Vaše vystoupení s Bananou, kde jste předskakovali Marilynu Mansonovi?

Tak on měl na výběr asi z 50 kapel, kdy si nakonec vybral nás. Věděli jsme, že dělat předskokany není jednoduché. Lidé jsou vždycky proti vám trochu zaujatí už předem. Ale nakonec jsme to, myslím si,  zvládli docela dobře až na to, že nám po koncertě zkolaboval basista. Když jsme odcházeli, tak nám Mansonovi technici řekli, že se jim naše vystoupení moc líbilo a že jsme byli nejlepší předkapela z celé Evropy.

Koho naopak posloucháte vy?

Miluju například Stinga. Je to pro mě člověk, který skládá nádherné věci. Mají řád a přitom jsou tak emotivní. Každý jeho rádiový hit byl zároveň i skvostná píseň, což není u ostatních rádiových hitů zvykem, obvzlášť v dnešní době. Ten jeho pražský koncert s filharmonií se mi moc líbil. Z českých interpretů mám ráda samozřejmě Lenku Dusilovou, Hanu Hegerovou nebo i Radka Pastrňáka. Je to génius, akorát asi brzo umře, protože hodně pije.

Jste hodně známá svým exhibicionismem na koncertech. Platí u vás také to pravidlo, že v soukromí jste naopak introvert?

Trošku ano. Já mám ráda svoji samotu, svůj svět,  a naopak na pódiu mám prostor ze sebe dostat hodně energie. Když jsme hráli s Bananou, tak jsme se kolikrát s klukama dostali do transu, že jsme o sobě ani nevěděli. To bylo opravdu neskutečné. Myslím si ale, že dneska až takový exhibicionista nejsem. Vlastně, abych byla upřímná, tak jsem se jako vyložený exhibicionista skutečně nikdy necítila. Myslím, že by mělo existovat nějaké slovo mezi introvertem a exhibicionistou, třeba mezobicionista. To jsem já.

Vaše poslední album Tajemství Lotopu bylo vyhlášeno albem měsíce v berlínském obchodě Dussmann. Jak se stane, že mladá česká zpěvačka uspěje za hranicemi?

Jeden z obchodníků z Dussmanu, který se věnuje i sledování ne úplně známých intepretů, mou hudbu prý zkoumal už několik let. A když jsem vydala album Tajemství Lotopu, tak si nejdřív objednal 50 kusů a desku vzápětí vyhlásil albem měsíce. Teď si už objednal i soundtrack k Nevinnosti, protože se mu moc líbí.

Z poslechu té desky je cítit, že jste se výrazně hudebně zklidnila. Stála za tím nějaká Vaše vnitřní přeměna?

Víte, když skládáte sama, tak je to úplně jiná práce než s kapelou na zkušebně, jak tomu bylo s Bananou. Tam jsem se vyřádila, protože jsme dělali hodně divokou a hodně hlasitou hudbu. Doma se mi ale řvát nechce. Hledám jiné cesty, jak vyjádřit emoce. Přiznám se, že mi ale Banana chybí. Občas bych si ráda zařvala a Banana byla prostě neskutečně barevná a originální, i když pro někoho dost divoká.

Na Českém Rozhlase Vltava moderujete pořad Čajovna. Co Vám tato práce přináší?

Já už Čajovnu dělám přes čtyři roky, možná i pět. Jednou mě v Malostranské besedě, kde jsme hráli s Bananou, po koncertě oslovil Aleš Opekar, a já jsem okamžitě souhlasila, protože jsem věděla, že mě to bude bavit. Při výběru skladeb se snažím, aby čajovna byla multižánrová a dramaturgicky pestrá.

Jste hodně všestranná, věnujete se zpívání, skládání hudby a textů, grafice, malování i moderování v rádiu. Je nějaký další obor, který byste si ráda zkusila?

Ještě mě baví psát povídky. Už jich mám tak pár desítek. Jednou bych chtěla napsat filmový scénář nebo divadelní hru. Mám spoustu nápadů, ale psaní chce velikou disciplínu a soustředění. Je to běh na dlouhou trať. Až dospěju, tak se na to vrhnu.

Vše si děláte sama. Vydáváte si alba, navrhujete si booklety. Nemáte někdy potřebu nějakou z činností přenechat jiným kvůli nedostatku času?

Co se týče bookletů, ty si ráda navrhuju sama. Na tuhle práci se vždycky hrozně těším. Ale ohledně vydávání desek je to jinak. Nechtěla jsem, aby mé album vydala zase nějaká velká hudební společnost. Můj producent Aleš Bajger vytvořil i kvůli tomu label, pod kterým jsme desku vydali. S distribucí jsme se pak obrátili na EMI. Ale to, že si hodně věcí okolo dělám sama, není něco, co mě vyloženě baví, ale co dělat prostě musím. Jinak by o mé práci nikdo nevěděl. Nemohu si dovolit tým lidí, kteří by pro mě naplno pracovali. Vždyť nemám skoro žádný klip, na to kolik písniček už mi vyšlo.

Co vnímáte jako největší negaci dnešní doby?

Uspěchanost,  ignoraci opravdových vnitřních pocitů a lhostejnost vůči tomu, jak se u nás řídí stát. Na druhou stranu si říkám, že lidi si zase nemají na co stěžovat, protože zatím žijeme v míru, v obchodech máme tisíce druhů výrobků a můžeme se docela svobodně rozhodovat, jak se svým životem naložíme.

Často vystupujete v červeném oblečení. Co pro Vás tato barva znamená?

Červená je agresivní i vášnivá. Pro Bananu to byla dokonalá barva. Teď už ale nastává jiná doba. Já jsem jiná, dělám jinou hudbu a červená se už k mému projevu tolik nehodí. I když ji mám i jako toreadorka na svém albu a koncertech, ale přeci jen v daleko jemnější podobě a kombinaci.

Pro mnoho lidí jste určitě kontroverzní osobností. Ale když se věci dělají naplno, často při tom člověk bojuje s obavami, jestli to, co dělá, je správné. Řešíte někdy také tento rozpor nebo jste si vždy byla svým směřováním jistá?

Víte, cítím se být zodpovědná ke svým posluchačům. Nechci jim dávat balast. Záleží mi na nich a také na sobě. Proto vím, že bych vůči sobě neustála kompromisy. Například to, že bych měnila, okleštila a zjednodušila písničku jen proto, aby jí pustili někde v rádiu, to fakt ne. Když mi kdysi na Universal Music řekli, že nám píseň do rádia ani nepošlou, protože má moc tónů, tak jsem si tenkrát uvědomila, že tudy cesta opravdu nevede. Přirovnám to ke kuchyni. Když budete vařit a budete chtít, aby Vaše jídlo všem chutnalo, pak nebude ani slané, ani sladké, ani moc pálivé ani mastné. Já raději udělám pár chodů, které si přikořením dle vlastní chuti i za cenu, že ho nestráví všichni. Ale komu zachutná, rád se do mé restaurace vrátí, protože bude vědět, že tak lahodný a originální pokrm jen tak někde nedostane.

Vladivojna La Chia je pro někoho výraznou zpěvačkou s osobitým projevem, pro někoho naopak ženou, která se ráda předvádí a do mikrofonu umí jen řvát. Na pódiu ze sebe dokáže vydat maximum, ale v soukromí je spíše tichá a stydlivá. Pro mě je Vladivojna především člověk, který si plní své sny, a nenechá se odradit. Neměli bychom se tohle naučit všichni?

Ivana Bednářová