Michel Houellebecq se v románu Podvolení pustil do nesmírně složitého tématu, jehož zpracování si žádá neskonale vysokých tvůrčích kvalit. Autor se dostává mezi dva mlýnské kameny, z nichž jeden se ohání politickou korektností, druhý naopak nedostatkem odvahy projevit pevnou názorovou konzistenci. Houellebecq však dokázal mezi nástrahami prokličkovat tak obratně, že ve výsledku stvořil výjimečné, provokativní a čtivé dílo.
O čem pojednává? François, úspěšný profesor na Sorbonně, nám coby vypravěč popisuje hypotetickou Francii nedaleké budoucnosti, kdy o post prezidenta republiky bojují muslimové s ultrapravicí a země stojí na prahu občanské války. Už zde by však měl čtenář zpozornět, protože vypravěč nás de facto tlačí tam, kde nás chce mít, a sugeruje nám představu o zhýralém západoevropanovi bez morálních hodnot, jemuž vtiskuje smysl života až politický islám. A tak zatímco muslimové úzkostlivě střeží ghetta svých rodinných komunit, François ani neudržuje styky se svými rodiči. Zatímco imámové apelují v mešitách na sexuální zdrženlivost muslimských žen, François se vyspí s prostitutkou, mezi jejíž oblíbené praktiky patří „gangbang na parkovišti“. Typický Francouz je tak vykreslen coby primitivní blbeček, který výměnou za děvky, chlast a starobní důchod ve čtyřiačtyřiceti velmi ochotně prodá svou vlastní zem.
Koho však François reprezentuje? S profilem univerzitního profesora, jehož život sestává toliko z rautů, četby, svádění studentek a bloudění v metaforách Huysmansovy literatury, nemůže představovat ani půl procenta populace. Do popředí se tak dere nepříjemná otázka, která se neobjevuje ani metatextově – neskrývá se pod pozlátkem saúdských petrodolarů otevřený klerofašistický režim? Jak by vypadalo Podvolení v případě, že by byl vypravěčem obyčejný Francouz nižší střední třídy? Není nutné počítat se zatýkáním levicových intelektuálů a občanských aktivistů? A co ty tisíce učitelek, vědkyň, socioložek či inženýrek, jejichž kariéra byla změnou politických poměrů násilně ukončena a jejich talent navždy pohřben?
Houellebecq svou provokaci dovršuje i v ekonomické rovině, kdy muslimský prezident Ben Abbes představuje tzv. distributivismus. Ten vypálí rybník oběma koncům politického spektra, protože představuje alternativu jak k liberálně-demokratické utopii, tak i k erodujícímu sociálnímu státu. Zejména však téměř zázračně eliminuje nezaměstnanost, což ihned zavírá ústa kritikům.
Na závěr si neodpustím poznámku k formě. Jako milovník hemingwayovského stylu literatury plného dialogů jsem měl zpočátku problém zvyknout si na hutné monologické špalky textu. Pokud jsem kdy v minulosti kritizoval Kunderovu tendenci napodobovat těžkopádný francouzský intelektualismus, nyní vím jedno – šlo skutečně o pouhé napodobení. V textu se to hemží Nietzschem i Moupassantem a bez základního kulturního přehledu se čtenář neobejde. V takovém typu literatury však není možné používat básnické prostředky jako vystřižené z děl romantiků 19. století. V textu totiž působí značně nepatřičně, ostatně čtenář nechť posoudí sám: „Penis přecházel z úst do úst, jazyky se křižovaly, jako se prolínají lehce neklidná hejna vlaštovek na temném nebi nad jižní částí departmentu Seine-et-Marne, když se chystají opustit Evropu a vydat se na zimní pouť.“ Možná mám malou literární představivost, ale co má orální sex společného s vlaštovkami, skutečně netuším.