Šimon a duby – „bez dubů“

Jedná se o filmovou adaptaci stejnojmenného románu švédské spisovatelky Marianne Fredriksson. Film vypráví příběh židovského chlapce Šimona, který během druhé světové války vyrůstá na švédském venkově se svými adoptivními rodiči. Jeho osvojitelé před ním tají židovský původ biologického otce, neboť mají strach z nacistické perzekuce. Šimon je velice citlivé, introvertní a chytré dítě, jež však kromě knih a dubů, se kterými si „povídá“, nemá žádné kamarády. To vše k nelibosti jeho nepůvodního otce Erika, který ho však přesto velmi miluje. Z tohoto důvodu také nakonec svolí, aby šel Šimon dle svého přání studovat, i když by u něj mnohem raději probudil lásku k řemeslu. Ve škole si najde prvního opravdového kamaráda z masa a kostí, Izáka, syna židovského knihkupce. Kontakt s Izákovou rodinou vyvolá řadu nutkavých otázek po pravém původu, o kterém nakonec zjistí pravdu. Během svého dospívání pak přilne k Izákovu otci, se kterým má společné zájmy, a jenž mu pomáhá pátrat po svých kořenech. Mezi Šimonem a jeho adoptivními rodiči, na které je stále tvrdší, se začne propast dále rozšiřovat. Teprve po smrti nevlastní matky Karin, kterou Šimon těžce nese, dospěje, se vším se vyrovná a udobří se i s Erikem.

Velmi silný příběh je doplněn, dle mého názoru, dobrými hereckými výkony. Atmosféra je podkreslena pěknou hudbou německé skladatelky filmové hudby Annette Focks. Snad jen zásadní psychologické momenty jednotlivých postav mohly být více rozpracovány. Obzvláště vzhledem k tomu, že film kromě vztahů, problémů původu a identity v podstatě nic dalšího neřeší. Především Šimonovo vyrovnávání se se smrtí Karin bylo odbyto několika „záblesky“ vzpomínek na jeho dětství. Také „happy end“, jímž film končí, by nemusel být až tolik kýčovitý. Milovníci válečných dramat budou zřejmě dost zklamáni, neboť válka, na jejímž pozadí se velká část filmu odehrává, není pro děj příliš zásadní.

Patrně na první pohled je na tomto snímku nejvíce zarážející fakt, že ač přejímá název knihy, duby v něm hrají naprosto marginální úlohu a se samotným dějem nemají takřka nic společného. Bohužel jsem zatím neměl možnost knižní předlohu číst, tudíž nemohu porovnat, zda v ní zmíněné duby nehrají nějakou zásadnější roli. Ale možná je to i dobře, protože se můžu vyhnout klasickému a stereotypnímu lamentování, kterému se čtenář zpravidla neubrání, nad tím, co všechno filmu oproti knížce chybí.

I přes drobné nedostatky film jistě stojí za zhlédnutí, o čemž také vypovídá ocenění prvním místem za nejlepší scénář na filmovém festivale v Hamburku v roce 2011. Švédská režisérka Lisa Ohlin v České republice není příliš známá, což je však jen další dobrý důvod seznámit se skrze tento snímek s její tvorbou. Nenechte se odradit ani jeho téměř dvouhodinovou délkou, příběh má poměrně rychlý spád.

Lubomír Brháček